Osobnosti o škole
Tomáš Pfeiffer - filozof
... Kdybych byl odkojen jen školou věřil bych " Žiji o já přešťastný v moderní době, která první za celou historii lidstva dala světu poznání a všichni předtím byli hlupáci, či nízké bytosti. Věřil bych, že jsem pánem přírody a že nad ní zvítězím. Že už je skoro vše poznáno a pokud není, bude v krátké době. Proti takovým přesvědčením jsem se už zpěčoval na základní škole. Vzpomínám jak jsem neustále obtěžoval fyzikářku otázkami " Co to je? " Člověk který chce věci doopravdy poznat, nutně zjistí, že císař je nahý. Že bublina našeho poznání je složená jen z pozorování a kombinování jevů které známe, ale bohužel často vůbec nechápeme podstatu jevu. Když se zeptáte co je to magnetická síla, dozvíte se, že je to neviditelné záření, které probíhá mezi dvěma póly. Nezlobte se, ale to je přece trochu málo. Chtěl bych vědět, co to je opravdu. Chtěl bych vědět, co to je opravdu...
pozn. vybráno z delšího rozhovoru https://www.dub.cz/clanky/2009/cisar-je-nahy.php
Václav Cílek- geolog, spisovatel, vysokoškolský pedagog
Proces vzdělávání kopíruje stav společnosti, její hodnoty a směřování, tedy určitý druh unifikované mcdonaldizace. Hesly doby se staly růst a efektivita. Růst znamená to, že vysoké školy nabírají tolik studentů, kolik mohou, aby dostaly státní podporu. Efektivita znamená, že co největší počet studentů je učen co nejmenšímu počtu pedagogů. Celý tento systém podléhá evaluaci, podle které je vysokoškolský pedagog hodnocen nikoliv podle toho, kolik srdcí pro svůj obor zapálil, ale jaké práce publikoval. V tomto systému již není na studenty ani čas ani energie.
Jan Petránek - novinář a publicista
Já si myslím, že dokud nebudeme mít vzdělanostní vrstvu na patřičné úrovni, tak je všechno marné a všechny nešvary, alkoholismus, velké kouření, drogy, zločiny, vrážení kudel patnáctiletou rukou do zad, já nevím, 16letých, tak tohle to všechno spolu hluboce souvisí. A byl jsem šokován nejvíce snad v tomhle roce nad tím, co se děje kolem maturit. Vzpomínal jsem si, jak já, Jirka Moos, Pepík Paldus, spolužáci v obchodní akademii, jak jsme se připravovali na maturitu. My jsme měsíc leželi v jedné velké místnosti, kde byly rozložený maturitní otázky, ty jsme se zkoušeli, hlavně jsme chtěli pochopit věci a najednou já koukám, my jsme v digitálním věku nyní a maturitní zkouška by měla být z toho, že někdo křížkuje, no, takhle se přece sází do sportky. Ale tímhle tím způsobem budou ty kluci a holky, který dělají maturitu, potřebovat především pohled na svět a já potřebuju, aby každý učitel, učitelský sbor ty mladé lidi přiměl k tomu, aby předvedli, že umí myslet. Já dneska už spoustu toho, co jsem, z čeho jsem maturoval, už vůbec nevím, ale mně můj profesor Šafařík, profesor Vrba, tihle ti lidi mě učili myslet, kdy já jsem vstal a měl jsem nějaký nepřístojný dotaz, co a jak, oni z toho měli tenkrát radost, ale prakticky bylo vždycky vidět, že ten učitel, profesor má nějakou autoritu a dneska, když to vidíte, jak ty učitelé jsou bez autority, jsou vinni, jak rodiče, tak i celý společenský systém. To je tedy něco, co mě hluboce zraňuje, řekl bych, že je to korupce namířená proti vědění. To je něco, já nepotřebuju nějaký nový vzor maturit, já potřebuju nastolit vztah mezi učitelem a žákem a nikdy nezapomenu na toho profesora, jaký byl třeba profesor Balihar, člověk, který uměl ze sebe všechno vydat a který uměl přesvědčit o svých pravdách. To je něco, k čemu my se musíme vracet, víte, bojovat proti korupci a zapomínat třeba na to, co to je vzdělanost, co to je morálka, já bych byl pro to, aby se ve školách začaly zakládat kluby gentlemanů, aby ti kluci se uměli takovým, bych řekl, elegantním způsobem, ne vtíravým, žádný harašení, dvořit spolužačkám, ale abychom tohle nastolili, jakmile budeme řešit korupci zvlášť od ostatních morálních problémů společnosti, víte, kam se dostaneme? No, asi tak, jako kdybych chtěl nalívat do nádoby vodu, nebo nějakou dobrou jinou tekutinu a nevšiml si, že je to děravý po celém obvodu. To je to, co mě trápí.
Rozhovor s Jaroslavem Duškem o škole
Jaký vliv má podle vás současná česká škola na vývoj dítěte?
Když potkáváte děti, kterým jsou dva až tři roky, tak jsou to často bezprostřední žvaniví tvorové, kteří si povídají s každým, koho potkaj. O čemkoliv a nemají s tím vůbec žádný problém. A uplynou další dva tři roky a vy začnete potkávat takový lehce zaražený, lehce se stydící děti, který nesměle stojí opodál, skoro se ostýchají dospělému něco říct, něco jen pomalu ze sebe soukaj. To je protože už poznali, že jim někdo říká: „Špatně”, „To nemůžeš takhle!“ Ty malinkatý, který jsou šťastní, že mluví, a všichni to mají rádi, tak jsou nechaný mluvit cokoliv. A jsou proto otevřený. Pak ale najednou pochopí, že je rozdíl mezi dětmi a dospělými. A jejich chování jakoby se zabrzdilo. Byl o tom také jeden fantastický dokument: sledoval děti ve dvou, čtyřech, osmi, dvanácti letech až do dospělosti a ptal se jich, co chtěj dělat v životě. Naprosto tristní záležitost. Na začátku jsou děti nadšené, avšak postupně se asi z poloviny z nich stanou takoví ti vyhořelí lidé, kteří tvrdí, že život je holt takovej, tak proč se snažit…Tady má ohromný vliv škola. Škola musí pochopit, že děti jsou individua. To není nějaká masa šestiletých, sedmiletých, osmiletých dětí. Existuje obor, který člověka jako individuum chápe. Tím oborem je paradoxně kriminalistika, která potřebuje jednoznačně určit pachatele. Ta deklaruje lidskou bytost jako naprostou individualitu; nachází tolik odlišností mezi lidmi, že je třeba možné říct, že každý člověk má úplně jinou, svou chůzi.
Když to takto vyprávíte, tak to vypadá, že škola je v podstatě výchova, jak žít v totalitním systému. Ostříhání se veškeré přirozenosti, svobody…
Nevím, jestli všechny školy. Ale mám také děti ve škole, které něco občas prohodí doma, takže vím, jak se na to koukaj. Samozřejmě, že to nebývá velké území radosti a spontánní činnosti.
Je na současných školách něco, co se vám líbí?
Jsou školy, které se snažej. Mluvil jsem s neuvěřitelnou ředitelkou základní školy v Jindřichovicích pod Smrkem, 27letá ředitelka, kterou si tam vybral velmi progresivní pan starosta. On sám vyhnal byrokraty z obce a teď tam buduje úplně jinou školu.
Nebo jsem byl na srazu společnosti AISIS a bylo zajímavý vidět, že spousta učitelů i ředitelů škol už přemýšlí jinak než dřív. Co ale říkali, je, že strašnou brzdou jsou rodiče. Chtějí známky a aby vše bylo přehledné. Často se jim nelíbí nějaké velké posilování osobnosti dítěte, protože dítě pak začne být doma drzé. Začne třeba rodičům vysvětlovat, co nemaj dělat, nedej bože, když jim ve škole řeknou, že nemaj pít mlíko, tak to je pak doma úplné pozdvižení. Nebo začnou ve školní jídelně vařit ze špaldové mouky. Už jsou takové školy!
Pozastavím se u toho hodnocení. Jak by se ve škole mělo hodnotit?
Ze známek se lidi nic nedozvědí. Vezměte si větu: „V naší škole mají děti průměr známek 2,12.“ Co to znamená? Co to říká o kvalitě těch dětí? Jak přemýšlí? Jaké mají srdce? To si ještě lidi nepřečetli knihu Emocionální inteligence? To lidem ještě nedošlo, že inteligenční kvocient nemusí být jenom ten, co všechno spasí? V naší škole chytrost znamená rychlost, všechno se musí dělat rychle, na časový limit. Vyvíjí se úplně nesmyslné prostředí, které nemá vůbec co dělat s poznáním. Učí se poznatky, které jsou už dávno pasé, nicméně učebnice je říká. Učitel učí z velkého procenta věci, které jsou pro děti naprosto k ničemu.
Často se odvoláváte na toltéckou tradici (Toltéci byli indiáni žijící ve střední Americe, pozn. red.). Jsou v ní zahrnuty nějaké principy, zásady, které by pro nás mohly být zajímavé? (Které by učitelé měli dodržovat ve výuce?)
Nejzákladnější pravidlo toltécké výuky je to, že žák všechno ví už sám. Jeho tělo, jeho buňky obsahují už všechno vědění. Učitel žákovi pouze umožňuje se k jeho vědění dostat. Učitel nepředává žádné vědění, které by se pak museli žáci naučit opakovat z paměti. Toltécký učitel rozvíjí osobnost žáka. Umožňuje žákovi, aby on sám sebe objevil. To je důležité: vést každého k vytváření harmonie. S udržováním harmonie souvisí, že dualita (dva protipóly např. materialismus versus idealismus, pozn. redakce) je v toltécké tradici chápána jako nezbytnost, jako přirozený stav. Protiklady jsou jen odlišným projevením téhož. Používá se zde termín trinitářská dualita, který naznačuje, že duální body mají vždy jeden společný úběžný bod někde nahoře. To si můžete představit jako vrchol trojúhelníka. Tam jsou oba protiklady spojené. Díky tomuto bodu víme, že mezi dualitami nejde o souboj, ale jen o určité napětí. Jeden pól bez druhého nemůže existovat. My jsme sklouzli k tomu, že se snažíme druhý pól vždycky zlikvidovat, studenta vystrčit ze světa, abychom pak mohli šířit svoji pravdu. Bez protipólu není věc úplná. Není proto možné si myslet, že někdo dosáhne vítězství, když někoho vyhladí nebo zabije. Vždycky se tam pak narodí nebo objeví jeden, který bude manifestovat opačný pól. V momentě, kdy učitelé a žáci zanechají marného boje, kdy pochopí, že jsou dvěma stranami téže mince, které se účastní jednoho procesu poznávání, tak v tu chvílí mizí to, že spolu zápasí. Oni nemají o co zápasit, oni se od sebe navzájem učí. Toltécký učitel se učí učením. On nemá žádný patent. Krom toho Toltéci neuctívají žádné lidi, a proto také žáci nemohou uctívat učitele. Oni ctí vědění. A proto také slovo Tolték – milovník moudrosti, milovník poznání.
Jak se má tedy k výuce dětí přistupovat?
Jeden člověk mi vyprávěl zážitek z hodiny matematiky v jedné americké škole. Učitel se zeptal, kolik je dvě a dvě. Jedno z dětí se přihlásilo, nějaký malý Číňan, a řekl: „Pět.“ A ten Čech říkal, jak úplně cítil, že by měl říct: „Špatně, špatně.” Ale ten učitel ho úplně zarazil když řekl: „To je velice zajímavý náhled. Můžeš ho obhájit? Můžeš nám vysvětlit, jak jsi došel k tomu výsledku?“ Ono se totiž může stát, že pro člověka, který ví, že dvě a dvě má být čtyři, je nepochopitelné, jak někdo mohl dojít k výsledku pět. Pokud se ale podíváte na úlohu nezaujatě, tak vidíte dvojku, znaménko plus a další dvojku a můžeme pak pochopit, že pro někoho to vše může být pět prvků. Je to pak na učiteli matematiky, aby vysvětlil žákovi, že je to zajímavé, jak to chápe, ale že společnost se dohodla na tomto úzu, který říká, že dvě plus dvě jsou čtyři. Nemůžete říct špatně, můžete to říct jinak.
Ale víte, co se stane u úplně malinkýho dítěte, které nadšeně zvolá „pět“, a někdo mu řekne „špatně“? Učitel má dojem, že dítěti nějak pomohl. Ale to tak není. Dítě k tomu výsledku nějak dospělo a teď neví, proč je to špatně. A to je taky způsob, jak my často předěláváme myšlení dětí. Ony mají svůj speciální přístup, který by mohl být tuze přínosnej, kdyby učitel v tom viděl skutečný obsah. Nový pohled může být neuvěřitelně občerstvující. Zrovna tak v tý škole se musí jít za tím, co to dítě říká. Neříkám, že je to vždycky nějaká nosná úvaha, ale to je na učiteli, aby tohle odhalil. Někdy se ale může stát, že vám dítě nezaujatě poskytne tak nečekaný náhled, že to člověka šokuje. Zejména v doslovném chápání vět. Dospělí si často neuvědomují, jaké říkají nesmysly! Tady nám maminka vyprávěla, že řekla synovi: „Jdi přes ty louže opatrně!“ A pak se otočila a viděla, jak on jde po špičkách přesně přes ty louže. A ona na něj křičela, co to dělá, než si uvědomila, že ona to po něm vlastně chtěla!