Vyprávění o škole

 

V této části stránek bych vám chtěl představit jednoho člověka, kterého znám již několik let. Jmenuje se Dagmar Mrajcová a je to mladá žena žijící v nedalekém Třinci. Svou životní zkušeností má k řadě tématům týkajících se těchto stránek mnoho co říct.

 

Je to bývalá středoškolská učitelka s velmi podnětnými zkušenostmi a názory na stávající podobu našeho školství.

 

Je to i dlouholetá vegetariánka, která tomuto tématu věnuje i své vlastní internetové stránky. Díky nim můžete poznat, jak bohatá a pestrá může být vegetariánská kuchyně  http://www.vegetarianskarodina.cz

 

Řadu čtenářů jistě bude zajímat i její osobní zkušenost z loňského roku. Zúčastnila se v Praze semináře, ve kterém skupina Indů, kteří poprvé opustili svojí zemi, četla přihlášeným zájemcům svitky z  knihovny palmových listů, které přivezli z Indie. V nich jsou popsány ve starotamilském jazyce osudy tisíců lidí, kteří tuto knihovnu navštíví. Nejfantastičtější na tom je, že jí vytvořili lidé, kteří žili před 5000 lety. Na onom semináři svůj svitek objevila i ona sama. Viz její vyprávění na http://www.vegetarianskarodina.cz/clanky/palmove-listy/.

 

Nyní si můžete přečíst její vyprávění o škole, který na moji žádost chudák psala v pozdních nočních hodinách, zatímco já jsem tvrdě spal. Děkuji jí za to moc. Doufám, že i pro vás budou její myšlenky inspirací, stejně jako jsou pro mně.

                                                                                                                                                   Petr Bajnar

 

Něco o škole

 

Ing. Dagmar Mrajcová

 

 

Absolvovala jsem osobně školu mateřskou, poté základní. Následovalo gymnázium a pak VUT FEI v Brně. Nakonec ještě Doplňující pedagogické vzdělání, naštěstí jen dálkově.

 

 

Nejvíce se mi líbilo v mateřské školce a kupodivu i na Vysoké škole. Jen matně si vzpomínám na začátky na škole základní a tam se kupodivu vybavují spíše učitelé, než to, co jsme se tam učili. Nejvíce vzpomínám na hodnou paní učitelku v 1. třídě a pak taky na pana učitele , který mě učil Český jazyk a hudební výchovu na druhém stupni , byl to také velký hudebník a ihned mě naverboval do sboru, kde jsem poté několik let zpívala a ráda na tu dobu vzpomínám. Pan učitel byl nejen učitel, ale i člověk, který dokázal jednat  s námi trošku jinak, než ostatní učitelé. Byl ještě z tzv. staré školy, sice přísný, ale občas s ním byla i sranda a dokázal nám pomoci i v problémech se školou. Mě osobně několikrát pomohl.

Zajímavé na tom všem je, že mě toho v českém jazyce až tolik nenaučil, ale do života to asi stačilo . Za to velmi pěkně rozvinul můj vztah ke zpěvu a ke klasické hudbě a k lidovým písničkám. Z toho čerpám do dneška a předávám písně i svým dětem.

Na gymnáziu si vzpomínám, že jsem se musela už více učit, abych se dostala na vysokou školu a přitom to někdy byli i informace, které jsem zatím nikdy nepotřebovala. Nejvíce mě bavili předměty, kde se prováděli pokusy a nebo jsme si mohli konkrétní věc sami osahat a vyzkoušet. Popřípadě byla látka podána poutavě a ve vztahu ke skutečnému životu. V biologii jsme měli hodně zapáleného pana profesora a protože jsme byli spíše holčičí třída, tak jsme ho některými otázkami přiváděli i do rozpaků. On naštěstí byl schopen o všem možném vykládat a dát nám dost dobrý základ do života i co se biologie člověka týče.

V chemii mě bavili především pokusy v laboratoři, kde to někdy podezřele doutnalo a měnilo barvy. Nějak jsme to ale všichni přežili.

 Takové ty špatné vzpomínky mám na předměty, kdy jsme se museli učit různé pojmy a věty, které v normálním životě vůbec nepotřebujeme a tak rychle jak jsme se je naučili, tak rychle jsme je zase zapomněli.

 Brali jsme to jen jako nutné papouškování pro známky.

Naštěstí i ve škole bývá sranda a tak i tam ten čas nějak uplynul.

Na vysoké škole jsem se cítila velmi svobodně a s velkou možností rozvoje.

 Možná to bylo i tím, že už maturita byla v kapse a bydlela jsem mimo dosah rodičů a všude bylo spousta nových kamarádek a kamarádů.

 Sem tam bylo hodně učení a počítání, ze kterého toho do dneška moc v hlavě nezůstalo, ale skutečně mi to dalo alespoň ten široký rozhled do světa a vědy. Pokud se mě dneska někdo zeptá například na derivaci, tak fakt bych se musela podívat do odborné knihy a zopakovat si to, jinak jen matně vzpomínám. Přitom u zkoušky jsem určitě tehdy perlila. Já byla totiž docela šprt a šplhoun a všem chtěla dokázat, že to zvládnu lehce a sama.

Tedy opět mi škola dala spíše takový přehled o tom co kde najdu a kam asi daná oblast patří a také vzpomínky na některé učitele. No a samozřejmě na dlouhá období volna mezi zkouškami a po zkouškách. Kdy jsme s mými přáteli dělali různé výlety a blbinky a   jeli jsme i do zahraničí na práci, abychom si vydělali na studium a popřípadě i na počátky žití po škole.

Po škole jsem se rozhodla zkusit povolání učitelky na střední škole a učit své technické předměty . Tedy čekalo mě ještě si dodělat pedagogické studium. Naštěstí jsem si sehnala dálkové studium, protože další studium každý týden s dojížděním jsem si už jaksi nedokázala představit. Navíc jsem věděla, že je během studia hodně zbytečných informací, které jsem schopna se nějak naučit sama a pak to jen u zkoušet nějak přepapouškovat.

Nějak jsem přesto doufala, že dostanu návod, jak dobře učit , aby výuka za něco stála a žáci si odnesli do života co nejvíce a bavilo je to.

 Po absolvování pedagogického vzdělání jsem však musela naznat, že nejsem o nic chytřejší, než před započetím tohoto 2. letého studia.

 Tedy stejně jsem pak neustále řešila hlavolam, jak co nejlépe učit a to s minimem prostředků, které většinou dnes školy mají k dispozici a  to především na elektro oborech.

Stalo se také, že jsem třeba učila předměty s počítači a sama jsem neměla v kabinetě počítač a neměla skoro kdy si dělat přípravy do hodiny,jedině přímo na učebně počítačů., která byla plná žáků. Nebo učit o měřícím zařízení a neměla jsem žádné k dispozici a sháněla jsem si sama od firem nějaké vyřazené. Pokud jsem se zmínila o potřebě nákupu nějakého přístroje či stroje do školy, tak se na mě ekonom vždy podíval , jako kdybych to snad chtěla pro sebe a na škole nebyli na takové věci téměř nikdy peníze.

Žijeme ve 21. století a učili jsme žáky na zařízeních minimálně 30 let starých.

Naštěstí jsem odešla podruhé na mateřskou dovolenou a rozhodla jsem se už do školy nevrátit.

Jednu věc už ale vím, že výuka musí být založena na konkrétních ukázkách z praxe, na propojení praxe s teorií. Na co největší možnosti vtáhnout žáka do výuky a aby se co nejvíce hýbal. To znamená , že je nutná nějaká akce. A to například konkrétní zapojování obvodu, konkrétní měření, konkrétní výpočty na praktické věci ze života. V humanitních předmětech třeba hrát hry a soutěže. Zpívat, chodit při učení. V jazycích hodně mluvit , zpívat, hrát si se slovíčky, malovat, hrát divadlo a podobně. V podstatě zapojovat co nejvíce smyslů, které člověk má, tedy ne jen oči, ale i sluch, hmat, pohyb, cítění,…..

 Zapojovat tedy ne jen levou část mozku, tu rozumovou, ale i tu intuitivní, pravou část mozku. Právě ta je kreativní a dokáže ve spojení s levou udělat mnohonásobně větší výsledky při učení, než když se učíme jen v sedě a nehýbeme se a nebo jen tiše čteme.

 Dále nutností je zapálení žáků pro věc a nadšení. Jinak výsledek jakékoliv snahy je nanic.

Právě tím, že se budou moci hýbat a sem tam bude i hihihi a hahaha, tak je to začne bavit.

 Podstatné je i učit to, co je podstatné a nechat jim ty detaily, ať si sami zjišťují a tak se sami aktivují, pokud je věc více zajímá.

V hodinách bych občas vyřadila lavice a nechala jen koberec a nebo balony , aby byl prostor na volný pohyb a hry.

 Před začátkem každé hodiny bych zařadila rozcvičku na propojení obou mozkových hemisfér. Tím se nejen aktivuje celý mozek a zvýší se úspěšnost učení, ale i celé tělo se tak pěkně prokrví a nabije novou energií.

Učitel by navíc měl být i člověkem, tedy být k žákům otevřený a mluvit s nimi i o svých životních zážitcích, zkušenostech, zkusit sem tam i nadlehčit strohou výuku a také naslouchat svým žákům, co oni řeší ve svých životech a pokusit se jim nějak pomoci , pokud sami požádají o radu či pomoc. Rozhodně se nevnucovat, ale naslouchat.

K tomu všemu je ale nutnost snížit byrokracii a zbytečné nahánění učitelů, aby si mohli dobře dělat přípravy do hodin a poslat je sem tam na nějaký kurz o alternativních možnostech učení. Rozvíjet  pozorovací a psychologickou schopnost. Motivovat učitele k tomu, aby sami chtěli nové metody používat co nejvíce ve svých hodinách a tak překonali sami sebe a změnili svůj zaběhaný rytmus.

Základy učení ale dávají rodiče, takže tam by se vlastně mělo začít. Rodiče by měli mít snahu co nejvíce rozvíjet své děti a nabízet jim neustále nové podněty k rozvoji . Rozhodně nijak děti nezastrašovat a nenutit, spíše je nadchnout a učit samostatnosti a volným projevům emocí a přání.  Nějaký řád je sice vždy potřeba, ale nemělo by žádné nařízení omezovat svobodný rozvoj a myšlení člověka, jenom proto, že je třeba malý.

Pokud dnešní zaběhaný systém výuky nezmění dnešní učitelé a rodiče,tak možná, že to vše čeká právě na dnešní studenty, až oni budou rodiči a učiteli.

Vše co jsem napsala jsou jen mé názory , ale tak nějak jsem k nim dospěla po svých studijních zkušenostech i po letech učitelování. No a také na základě absolvování některých Metod alternativního učení, kdy jsem si sama na sobě mohla ověřit, jak to funguje.

 Vřele doporučuji všem učitelům i jiným pracovníkům školství a především rodičům.