Práce studentů

Dluh je jako oheň, je to dobrý pomocník, ale zároveň špatný pán …

Svou práci bych chtěl začít malým zamyšlením, jak je vlastně ono slovo dluh vnímáno. Všeobecně si dovolím tvrdit, že je přijímáno jako synonymum slova zlo. Už od mala jsou nám namlouvány určité předsudky a dogmata o tom, jak je nebezpečné podnikání, investování a zadlužování se. Tedy vše, co se liší od běžných rad typu choď do práce a šetři si. Jenže na dům se málokomu povede našetřit – možná na posledních deset let svého života. Proto těm, jejichž příjmy nejsou tak vysoké, nezbývá jiná možnost, než si na své sny půjčit. V poslední době se celý tento business velmi rozmohl, což způsobilo i celosvětovou finanční krizi, která byla zapříčiněna prodejem balíků pohledávek na finančních trzích. Samozřejmě vesměs šlo o pohledávky nesplatitelné, protože banky půjčovaly kde komu. Když si investoři uvědomili, že jsou to jen cáry papírů, a že sám papír má větší hodnotu než to, co je na něm napsáno, začaly odprodeje. Nikdo si však nedokázal představit, kdo všechno tyto papíry vlastnil. Byly to společnosti, jednotlivci, ale zároveň i státy. Právě ona nemocnost celého systému způsobila, že byly postiženy sektory, které by krize vůbec nemusela ovlivnit. Dnes se půjčky znovu rozmáhají, nicméně systém nebyl vyléčen. Mám obavu, že se ekonomika bude muset ještě srovnat, protože ty stejné problémy, které krizi způsobily, jsou stále zde. Možná potom se konečně dočkáme růstu opravdového růstu, a ne tomu ,,na oko‘‘. Toto jen nahrává do karet odpůrcům podnikání a dobrého zadlužení se, které je často házeno do jednoho pytle s půjčkámi špatného typu.

Dluhy se podle mne dělí na dvě skupiny – dobré a špatné. Špatný dluh je ten, jehož cíl je uspokojení nějaké zbytné potřeby. Každý člověk má jiné potřeby a pro každého jsou tak špatné dluhy něco jiného. Třeba ten, kdo chodí do práce pěšky, nepotřebuje nutně auto na dluh, protože je pro něj zbytné. Kdyby se však do práce nedalo dostat nijak jinak než autem, je to pro něj dobrý dluh koupit si jej, protože ježdění do té práce mu přináší peníze, které by jinak nevydělal, protože by do práce nedojížděl. Tyto dobré dluhy se také dají nazvat rentabilní dluhy, protože se s jejich požitím dají vydělat peníze, a to ideálně mnohonásobně vyšší než je dluh sám. Naopak špatné dluhy nic nepřináší, jen berou více – díky úroku věřiteli. Pro něj je úrok vlastně odměna za riskované peníze, které se mu nemusí vrátit. Stejný princip platí při vkladu do banky. Banka je vlastně taková půjčovna, která akumuluje kapitál a odměňuje toho, kdo do ní kapitál vloží, právě úrokem, jako kompenzaci případné ztráty při krachu banky. Tak to tedy alespoň fungovalo dříve, ne však už dnes. V dnešní době po hospodářské krizi, která probíhala v letech 2008 a 2009, vydala evropská unie nařízení, že do výše 50 000 EUR, či ekvivalent této částky v cizí měně, je vklad 100% pojištěn proti ztrátě státem. Proto nechápu, proč si někteří lidé stěžují na nízký úrok u bank, když je v dnešní době celý vklad pojištěn proti ztrátě státem? Žádná odměna za riskované peníze věřiteli tedy vůbec není na místě. Dnešní úroky jsou nastaveny tak, aby pokryly inflaci, což také ve většině případů dělají. Drobné rozdíly v úrokových sazbách je jen přetahovaná klientů. Málokdo má na účtu více než oněch 50 000 EUR. Lidé s účtem nad tento limit mají buď více účtů, kdo by to nechal ležet na jednom místě, že? Nebo své finance spravují aktivně a nenechají je jen tak zbytečně ležet v bance, když s jejich pomocí můžou vydělávat další peníze.

Dluhy tedy nejsou černé ani bílé, stejně jako většina věcí v životě jsou černobílé. Záleží na každém, jak je dokáže využít/zneužít. Někdo je bude vyzdvihovat, někdo zatracovat. Podle mne je lepší naučit se s dluhy žít a umět využít jejich potenciálu, zároveň si však být vědom rizika s nimi spjatým.

Půjčky už jsou tu hodně dlouho, a asi tady navždy budou. Hodně lidí kvůli nim přišlo o dost peněz i majetku. Zase ale šlo o nedostatečné plánování a odříkání si zbytných věcí. Můj kamarád dostal místo s poměrně slušným platem v jedné automobilce. Z Havířova to tam měl zhruba 40 min. autobusem. Jakmile začal dostávat plat, pořídil si byt, vybavení do bytu a auto. Samozřejmě vše na půjčku. Byla to právě doba začátku krize, někdy přelomem 2008/2009. V práci byl teprve krátce, a proto dostal spolu s ostatními nově najatými zaměstnanci výpověď. Najednou byl bez příjmu. Přišel o byt i o auto a nastěhoval se zpátky k rodičům. Teď se snaží zaplatit své dluhy a začít znovu. Naštěstí nevytloukal půjčku půjčkou, takže je na tom lépe než ti, kteří to tak dělali. Dostane se z toho, ale určitě to pro něj byla bolestná zkušenost, kterou by si nerad zopakoval. Tomu všemu se možná dalo předejít, ale kdo to mohl vědět? Ve školách nás o tomto světě nikdy neučili.

Když jsem chodil do školy v Německu, bylo to v osmé a deváté třídě, zrovna vrcholila krize. Naneštěstí jsem se ještě se světem ekonomiky, akcií a komodit příliš nekamarádil. Vlastně jsem o nich neměl ani ponětí. Tehdy se daly koupit akciové tituly ve SPADu doslova za babku, stejně jako ostatní akcie po celém světě. Dnes už je ta doba pryč, i když stále se ještě najdou někteří opozdilci a tituly, které teprve vzestup čeká. Ovšem ta největší příležitost je už v tahu, a to už celý rok. V Německu jsem mezi lidmi nepociťoval žádnou paniku či nervozitu, všichni se zdáli být klidní, asi neměli v trhu peníze. Vlastně si vůbec nepamatuji, že nějaká krize byla, což je hodně zvláštní. Zřejmě jsem musel být ke všemu slepý i hluchý zároveň, anebo už jsem to zapomněl – jo, to bude asi ono.

Co jsem však nezapomněl, byly hodiny matematiky. Ano, i přes tu němčinu a učitelku, která neuměla slovo anglicky jsem se pomocí slovníku propracovával texty učebnice, až na tu biologie, to fakt nešlo, a začínal jsem pomalu rozumět, co v té matematice vlastně počítají. S ničím takovým jsem se nikdy předtím nesetkal. Oni počítali věci jako úrok (zinsen), úrokovou sazbu (zinsatzt), tedy věci ohledně bank a zhodnocování prostředků. Učí je věci, které jsou vážně zapotřebí do reálného světa a každodenní reality a to už na základce. To však nebyl konec, po matematice v osmé třídě mi příští rok přibyl naprosto fantastický předmět - Wirtschaft (překladem ekonomika), ale už na základní škole. Učili jsme se základní vztahy v ekonomice, mezi zaměstnavatelem a zaměstnanci a mnoho dalších věcí. Dějepis nebyl zaměřený na biflování letopočtů a dat, nýbrž na politické vztahy a ekonomiku. Asi nejvíc si pamatuji, když jsme probírali francouzskou revoluci, sestavení vlády – takzvané tři stavy. Jak se měnila jejich moc a vážnost. Co vše bylo potřeba ke stavbě Versailles, náklady na práci a zatížení celé země s tím spjaté. Tedy vše z ekonomického pohledu. Za celou tu dobu jsem, jestli si to dobře pamatuji, musel znát pouze 2 letopočty. Objevení Ameriky Kolumbem a dobytí pevnosti Bastila, potažmo začátek velké francouzské revoluce. Ještě tu byla 1. a 2. sv. válka, jejíž data jsem věděl jako jeden z mála. Prý se podrobněji probírá až v desáté třídě, což už jsem byl zpět tady na střední. Určitě by bylo zajímavé tam zůstat a poslechnout si tu látku.

Tedy když to tak porovnávám, vzdělání finanční, či ekonomické se na našich školách velmi, velmi podceňuje. Možná zavedení tohoto učiva třeba v občanské nauce nebo částečně v matematice by pomohlo snížit zadluženost mladých lidí. Kdo jiný je má naučit počítat úroky než škola, když to jejich rodiče nemohli poznat. Oni byli svědky kampeliček a 100% výnosů u bank a ví, jak to končí, takže mají ze znaku (%) přirozený respekt. Avšak tohle mladší generace nikdy nezažila a neviděla reálné příklady, proto to vůbec nezná a ani znát nemůže. Neví, že dluhy, které si dělá, jsou zrovna ty, které pálí jako oheň. A dokud se nespálí, neuvědomí si to. Ono vzít si hypotéku třeba na 20 let je dost riskantní. Kdo ví co bude za 20 let? Někdy tato doba stačí k utvoření úplně nových vlád nebo dokonce nových zemí. Kdo si může být jistý, že firma, která jej zaměstnává, bude stále fungovat? To je skoro nemožné. Dnešní svět se mění velmi rychle a udělat takovéto rozhodnutí chce vážně odvahu, nebo naprostý nerozum. Přitom stačí alespoň tolik se nepředlužovat a nezatěžovat svůj rozpočet, ideálně si vytvořit takový finanční airbag, který v případě nehody poslouží jako ochrana. Stačí vyhradit si prostředky pro hypotetickou situaci ztráty veškerého příjmu po dobu šesti měsíců, která pokryje veškeré náklady domácnosti. Ideálně ve výši oněch šesti měsíčních příjmů. Půl roku je dost dlouhá doba pro nalezení nového zaměstnání a tento airbag nás uchrání před ztrátou případné nemovitosti, či vozidla, které by banka jinak zabavila. Kdo dnes takovouto ochranu má? Mám obavu, že bych je napočítal na prstech jedné ruky.

Brát si půjčku vyžaduje přípravu a řádné promyšlení, nelze jednat impulzivně a bez rozmyslu. To pak špatně končí. Je třeba si promyslet výši splátek a celkový úrok, o který vlastně onu věc přeplatíme, a jak dlouho budeme splácet. Jak moc to zatíží nás rozpočet, a zda tu věc opravdu potřebujeme hned. Dobré dluhy jsou pomocí a jsou naší investicí do budoucna. Například vzdělání, díky kterému získáme vyšší kvalifikaci a tím pádem lepší místo s vyšším platem. Pro podnikatele je pak velmi důležitá půjčka na rozjezd podnikání. Tento druh dluhu je v pořádku, protože má své opodstatnění a v budoucnu přinese zkvalitnění našeho života. Dluh nesmí být zneužívám pro okamžité uspokojení ve formě dovolené, nového nábytku, či jiné věci, která není akutní a neohrožuje chod domácnosti. Samozřejmě když se někomu pokazí pračka, musí si koupit novou. Výše splátek u tohoto výrobků určitě nebude dosahovat výše splátek hypotéky či auta. Ale i přesto by se měla domácnost uskromnit a nekupovat to nejdražší, co na trhu je, ale spokojit se s levnějším, leč dostatečně kvalitním výrobkem. Nedomnívám se, že by se takový nenašel.

Dluhy jsou součástí našeho každodenního života, inzerce na ně se objevují ve všech médiích. Někdy není problém narazit ve vysílání komerční televize na tři reklamy propagující půjčky během jedné reklamní pauzy. Asi nejvíc mě pobavila reklama od jedné firmy poskytující půjčky. Byl tam mladý pár, který zrovna sháněl kočárek pro své děťátko. ,,Naštěstí jsme zavolali Annu, naši obchodní zástupkyni, říká čerstvá babička, a ta nám s tím pomohla.“ Já teda nevím, ale většina párů, co znám, věděla o nutnosti koupit si kočárek minimálně s půlročním předstihem. A nemusela si na něj brát půjčku.

Tomuhle říkám plánování budoucnosti v praxi. Už se těším, až si ten malý bude přát pod stromeček nové kolo, kdy o tom soustavičně mluví už od května. Ne, rodiče, místo toho, aby si na to kolo odkládali peníze bokem, radši 23.12 z obchoďáku zavolají Anně, ať přijede a na kolo jim půjčí. Ta jim připraví nádherný nejlépe 24 – měsíční splátkový kalendář, aby jim vyšla vstříc. O kolik (%) pár kolo díky úroku přeplatí, už si nespočítá.

Ono možná by to chtělo začít místo exponencionálních a logaritmických nerovnic a rovnic začít v matematice učit, jak si spočítat úrok, a co že to vlastně je. V češtině se tolik nevěnovat určování vidů, tříd, vzorů a životností/neživotností některých slov na úkor toho, co vlastně v onom textu píšou, jak to myslí, a co že to vlastně podepisuji. Stačí zadat text a chtít po studentech, aby z něj vyvodili závěry, které sepíšou na papír. Stejně se to dá dělat i u knih. Pro věci, které se v českém jazyce učí, jsem zatím našel uplatnění jen při písemkách. Nemám v plánu být jazykovědec nebo češtinář, což jsou jediná povolání, pro které mi to přijde užitečné. Neříkám, že jsou zbytečná, to ne, jen je přece nebude dělat většina populace, ne? Jsem studentem obchodní akademie a pravděpodobně v tomto oboru zůstanu, nijak netoužím studovat krásy jazyka českého. Četba mě ovšem baví, ale technická analýza textu nikoliv. Radši studuji kontext a skryté myšlenky nebo přirovnání, než hledání shodného přívlastku ve větě.

Podle mě je potřebné hlubší zamyšlení, co vlastně stát chce. Jestli chce mít občany znalé rodného jazyka, schopné analýzy každé věty a slova, či nezadlužené a šťastné občany, kteří si budou schopni uhlídat svůj domácí rozpočet. Možná by stálo za pokus jej trochu obnovit a přizpůsobit dnešní době.